Čalounictví se jako řemeslný obor vyvíjí po staletí. Vždyť již ve starověku existovaly prakticky všechny typy nábytku, který se v průběhu času proměňoval a zdokonaloval.

Čalounění na stoličkách a lavicích nalézáme již na nábytku starověkého Egypta, kdy se na dřevěné kostry připevňovaly polštáře. Dámské polštáře se plnily peřím, ostatní žíněmi i rostlinnými vláknitými materiály (výplněmi). Na potahy se používala kůže. V oblibě byly vyšívané tkaniny s různými vzory. Nejoblíbenější barva byla červená.

Lůžka byla spíše skromnější, jednoduché dřevěné konstrukce s vystýlkou ze sušené trávy a rákosu. Vyšší vrstvy si nechávaly povrch rákosových matrací potahovat měkkými látkami.

Antický nábytek zahrnoval sedátka bez opěradel a lehátka, která se obkládala matracemi a polštáři. Řekové používali málo nábytku. K čalounění používali světlé látky zdobené tmavšími kresbami. Řecké ložnice byly rozděleny na mužské a ženské.

Narozdíl od Řeků si staří Římané potrpěli na přepych. Běžná zde byla bronzová stolička s čalouněným sedátkem a nízká podnožka. Jako čestné sedadlo pro jednotlivce sloužilo sedadlo o dvou běžných šířkách. Nezbytným vybavením interiéru byly pohovky, neboť Římané trávili mnoho času vleže. Vleže jedli, psali, přemýšleli nebo debatovali. Obvyklé byly dva druhy ložnic. Jedna byla určena pro noční spánek a druhá sloužila k odpolední siestě. V té se odehrávaly důležité schůzky, setkání s přáteli apod. Matrace byly většinou zhotoveny ze sametové látky, vycpané měkkými tkaninami, žíněmi nebo sušenou travou. Obyčejná lavice se, podobně jako u Řeků, považovala za sedadlo otroků a sluhů.

Období středověku rozvoji čalounění nábytku příliš nepřálo. Románský a ranně gotický nábytek byl jednoduchý, hrubý a těžký. Sedací nábytek tvořily zejména lavice. V bohatších domácnostech byly lavice s opěradlem a područkami, místo čalounění se používaly volné polštáře. Židle a křesla byly určeny pouze pro vznešené osoby církve a knížata. Technický pokrok v podobě vodní pily umožnil v pozdní gotice obnovit odlehčenou konstrukci nábytku a vytváření dekorativních výplní. Francouzský nábytek získává polštáře pevně přibité kovovými hřebíky a zkrášlené třásněmi. Jako potah se používala kůže, vzorované tkaniny a výšivky. Z Itálie do celého světa proudily sametové a brokátové látky. Vzory byly ze zlata nebo žlutého hedvábí, výšivky červené, zelené nebo modré.

Renesance povýšila produkci nábytku na umění. Vzniká skutečně komfortní a účelný čalouněný sedací nábytek. Polštáře a potahy získávaly všechny dřevěné části nábytku. Potah byl z kůže nebo brokátové a sametové látky jasných a ostrých barev. Používaly se hřebíky, prýmky a třásně. Mistr čalouník byl váženou osobností, kterou šlechtici zvali na svá sídla.

Počátkem 17. století vstoupilo evropské nábytkové baroko do nového období, kdy výroba nábytku byla oceňována jako malba nebo sochařství. Leadrem byla Itálie, která určovala trendy. Vytvářejí se vícedílné nábytkové sestavy. Větší důležitosti nabývá postel, bohatě členěná, s textilními závěsy. Pro období baroka je typické i potahování vnitřních stěn a zásuvek skříňového nábytku. Za Ludvíka XIV. se začal rozlišovat dvorní a měšťanský nábytek. Koncem 17. a počátkem 18. století se začíná používat tzv. čalounění na kostru, kdy již truhlář při tvorbě kostry počítal s budoucím očalouněním.

V období rokoka přestal mít nábytek své stálé místo. Interiér tvořily lehčí a přenosné kusy. Dámská móda krinolín ovlivnila i konstrukci křesel. Područka již nepřechází do předních noh. Zadní opěradlo je již prohnuté k většímu pohodlí sedícího. Ložnice ve vyšších společenských vrstvách se stává intimním prostorem, ale zachovává si svou společenskou důležitost. Přepychová postel s nebesy a baldachýny byla bohatě čalouněná. Začaly se čalounit i lavice. Ve 2. polovině 18. století se začaly používat pružiny nejdříve ze železného drátu, později ocelové, což prohloubilo návaznost čalounictví na jiná odvětví. Nejvíce se čalouněný nábytek s pružinami rozšířil v období biedermeieru a ve viktoriánské Anglii.

Jako specializované řemeslo se čalounictví ve střední Evropě osamostatnilo až v 1. polovině 18. století, kdy vznikají první čalounické cechy.

Koncem 18. století přináší klasicismus rovné linie nábytku inspirované antikou. Čalounění bylo ve formě volných hranatých polštářů nebo pevně přichyceno ke kostře. Čalounila se nejen sedadla a opěradla, ale i područky. Potahové látky byly drobně vzorované a pruhované.

Další mezník oboru čalounictví přinesl rok 1805. Ve Vídni byly vynalezeny první tlačné pružiny, které vtiskly nábytku ještě větší pohodlí.

Doslova revoluční objev byl ovšem zveřejněn až 13.11.1937. Německý vynález na výrobu polyuretanů umožnil rozšíření výroby čalouněného nábytku a matrací. Válka sice zbrzdila praktické využití tohoto vynálezu, ale od roku 1948 se již začaly vyrábět měkké polyuretanové pěny a od druhé poloviny 20. století dochází k obrovskému rozmachu průmyslové výroby čalouněného nábytku a matrací.

Zatím posledním předělem v této souvislosti je pak rok 1953, kdy se na trhu objevil lamelový rošt zlepšující ortopedické vlastnosti matrace.

V současné době na počátku 21. století se polyuretanové pěny třetí generace vyrábějí ve formě nekonečných bloků v široké škále druhů, hustot a měkkostí. Jsou nabízeny zpravidla ve formě desek v délce 200 cm, šířce 90 resp. 100 cm a různých výškách půl, jeden až 10 centimetrů.